Vánoční kapr

Dnes jsem byl koupit vánočního kapra. Jasně, říkate si, však ho kupují všichni. Máte pravdu, všichni sice ne, ale skoro všichni ano. Ale ne všichni si pamatují kdy a za kolik co koupili a určitě si nepamatují jak koupě probíhala.

V podstatě to bylo ze začátku úplně normálni. Kapra už drahné roky kupuji na sádkách kousek od nás v rybářství. Chodím dříve, tak nebyla fronta, jen jeden pán ve středních letech kupoval 15 kapříků. OK, už byl na místě kapří zabíjačky, když jsem došel k pultu.

„Kapra, poprosím, tak okolo dvě kila padesát“ , ozvu se nedočkavému, bodrému prodejci už z pěti metrů, aby věděl, že nejdu jen zevlovat a okounět a aby si mě vážil.

„Jóóó, pane, to bude problém. Letos hodně žrali, tak mají přes tři kila, ale spíše čtyři a více“, hlásí bordý prodejce. „Ale můžeme ho vybrat spolu.“

Souhlasím a tak během deseti minut se v připravené přepravce ocitne postupně osm kaprů. Ne, žádný nesplňuje moji podmínku „okolo dvě padesát“. Až ten devátý, … ano to je on, můj vytoužený, vánoční kapr. Má sice dvě kila a sedmdesátdva deka, ale na mě v tu chvíli tato čísla působí jako balzám. KONEČNĚ, alespoň nebudu muset shánět jinde v okolí.

„Poprosím zabít a stáhnou z kůže, to mi bude stačit. A take si vezmu hlavu a vnitřnosti s sebou“, říkám sebevědomě, vědom si svého vitězství nad váhou kapra. ‚Chudáci, co budou jako já, hledat něco menšího‘, pomyslím si, ale najevo mé těkající myšlenky nedávám ani jen mrknutím oka. „Tady máte číslo a jděte si za roh, tam vám kapra stáhnou hned, jak jim dáte toto číslo“, zmíní se jen tak mimochodem, hned  po zaplacení, bodrý prodejce a klidným krokem odkráčí do svého provizórního kutlochu. Nepochybuji o dopingu ve formě alkoholového povzbuzovače. Ani bych se mu nedivil, protože trčet v minus pět dvanáct hodin, imrvere venku, je vážně na palici, nebo pro takové bodré nátury jako je on.

Za rohem pozoruji dokončování „popravy“ patnácti kaprů. Chjo… i toto patří k Vánocům. Pán ve středních letech nadvakrát odnesl patnáct vykuchaných a stažených kaprů do auta a na mě čekala úloha odevzdat mého kapra svému osudu. Po menší úpravě interiéru dočasného příbytku chlapců od kaprů se tak i stalo. Spoza dveří pozoruji, jak jim to jde a vzpomínám na doby, kdy jsem sám měl tuto činnost na starost. Hlavou mi mihne, jak jsem se s tchánem učil tomuto řemeslu a jak jsme měli pro celou, rozvětvenou rodinu zpracovat dvanáct kaprů. No prostě něco strašného a zároveň úžasného. Později jsme se ustálili na třech, vyjímečně čtyřech kaprech. Ale letos už jen dva. Jeden ke štědrovečernímu stolu a jeden později, většinou začátkem ledna.

Pobaveně s předsíraným nezájmem koukám, jak se „kolega“ trápí, jak je mu zima, jak toho má plne zuby, jak mu nejde stáhnout kůže, jak…

“ Šílená práce, že?“ nesměle navazuji konverzaci. Spíše počítám s letícím nožem než s odpovědí, ale pravděpodobnost má i tu menší část… „Já to nenávidím“, zní odpověď ze zachumlaného roláku. „Jóó, to já znám, to jsem dělal roky, to s váma fakt soucítím“, odpovídám zjevně potěšen, že nůž nepřiletěl a „řezník-amatér“ má smysl pro konverzaci.

„A odkáď že jste?“, ptá se můj už teď skoro známý. „No však z vedlejší dědiny, ne?“, říkám už suveréně.

„Jóóó? … jéééé, on je náš, Frantóóó, on je náš… a nechceš ještě nějakou hlavu? My je sice prodáváme, ale vždycky nějake zbydou“. “ Ale jo, vezmu si jednu“. „Jednu? To néééé, tady máš dvě, .. nééé tři, a ta třetí je od toho pána ve středních letech, ta se mi nepodařila odřezat a zařízl jsem do třetiny kapra. To budeš mít na polévku. A nechceš i vnitřnosti? Mám jich tady plnou prdel“. „Alo jo, něco mi dej“. „Jasně .. „, a zajel rukou do lavoru plného mlící a jiker. „A chceš jikry nebo mlíčí?“, zní z toho roláku páchnoucího po rybách. „Já radeji mlíčí, diky, moc.“ „Neděkuj, jsi náš. A těm dáváme. I šéf to říkal „! „Tak jo, diky chlapi ať vám to neleze na mozek“, loučím se už v kamarádském prostředí a odcházím i s úlovkem k autu. Ješe pokynu rukou a odjížím směrem k teploučkému domovu.

….. „Hele, synu, piš si“, povídám doma už v teploučku, „maso kilo padesát, nakrájené na podkovy. Čtyři hlavy a vnitřnosti na polévku dvě kila šedesát“.

Příští rok jdu znovu, jako každy rok, a budu doufat, že za 300,-Kc dostanu čtyři kila už spracovaných ryb.

A chlapcům od ryb jsem opravdu přestal závidět …..

xav